Článek je dlouhý. Začíná tím, proč téma řešit, pokračuje poznatky z projektů, na kterých jsem pracoval. Hypotézami, co jsou bariéry, které má smysl překonávat. Následují data z rešerší, co kde ve světě funguje. Pak si projdete kapitolou o výzvách, které má smysl řešit za pomoci designového přemýšlení. A na konci je pak zamyšlení nad tématem péče jako kulturní dovednosti.

A potřebuju říct, že i když je to text dlouhý, nejsem odborník na téma mužů v péči. Jen jsem na něj nějak citlivější a baví mě zamýšlet se nad ním z pozice designéra služeb.

Proč vůbec řešit téma mužů v péči?

Když se mluví o péči o děti, téměř automaticky se vybaví ženy – matky, babičky, učitelky v mateřských školách, pečující sousedky. Muži jsou v tomto obrazu buď neviditelní, nebo výjimeční. A přestože se společnost pomalu mění, české statistiky i každodenní zkušenost ukazují, že zapojení mužů do péče o děti zůstává výjimečné – jak doma, tak v komunitních formách.

V posledních letech se zvyšuje zájem o rozvoj komunitní péče – sousedské skupiny, mikroškolky, rodičovská výpomoc či místní podpůrné sítě. Tyto formy často vznikají zdola, reagují na nedostupnost služeb a staví na osobní angažovanosti. Jenže mužská angažovanost v nich zůstává téměř nulová. Pokud se v nich objeví muž, bývá výjimkou, někdy dokonce podezřelou.

Přitom role mužů v péči není jen otázka rovnosti nebo rozmanitosti – je to otázka udržitelnosti. Pokud chceme rozvíjet komunitní infrastrukturu péče, nemůžeme se opírat jen o přetížené ženy. Je třeba otevřít péči jako prostor, kde mají muži své místo – a kde je jim umožněno se učit, selhávat, zlepšovat, být součástí.

V některých zemích se to už daří. Island například zavedl nepřenositelnou část rodičovské dovolené pro otce, což vedlo k výraznému zvýšení jejich zapojení do péče (1). Švédsko podporuje aktivní otcovství jak legislativně, tak kulturně, například prostřednictvím kampaní nebo veřejného jazyka, který péči nepovažuje za „ženskou záležitost“ (2).

I v České republice se téma začíná více objevovat. Vládní policy brief „Muži a otcovství“ z roku 2024 (3) konstatuje, že otcovství je důležité pro děti, otce i společnost – a že je třeba mužům otevřít cestu, jak se do péče zapojit. Otázka tedy nezní, zda muži mají pečovat, ale jak jim to umožnit.

Footnotes

1. Wikipedia – Parental leave in Iceland.

2. Sweden.se – Work-life balance.

3. Policy brief „Muži a otcovství“ (2024)

Co víme z praxe

Když jsme v rámci programu komunitní péče testovali formáty sousedských dětských skupin nebo organizovali participativní procesy s rodinami, opakovala se jedna věc s železnou pravidelností: muži téměř nechodí. Ne že by jim to někdo zakazoval – oni prostě nepřicházejí. A pokud se objeví, často zůstávají opatrně stranou. Jsou v menšině, v kulturně i emočně „nepřátelském“ prostředí, bez podpory, bez vzorů.

Přesně to potvrzuje i výzkum Ligy otevřených mužů (LOM): ačkoli se otcové za poslední dekádu více zapojují do každodenní péče (například doprovod dětí k lékaři se podle LOM zdvojnásobil), stále je jejich přítomnost v komunitní a institucionální péči vnímána jako výjimka (1). Rodičovská fóra, mateřská centra, participace ve školce – to jsou všechno světy, kde dominuje ženská zkušenost, jazyk i praxe.

Zahraniční příklady přitom ukazují, že zvýšení zapojení mužů není jen otázkou motivace, ale i designu. V Norsku zavedli programy, které cílily přímo na mladé muže – například placené stáže pro středoškoláky v mateřských školách. Tyto intervence přinesly nejen zvýšení počtu mužů v předškolní péči, ale také větší veřejné přijetí této role (2).

I v komunitním designu platí, že pokud chceme muže zapojit, musíme vytvořit prostředí, které jim to umožní a kde nejsou hosty, ale spolutvůrci.

Footnotes

1. Tatové v Česku jsou aktivnější než před 10 lety – LOM (2020)

2. Men in Childcare: An International View – Kids Planet Training Academy

Hypotézy a bariéry: Co může stát v cestě

Pokud chceme porozumět tomu, proč se muži do péče o děti – zejména té komunitní – nezapojují, musíme se dívat hlouběji než jen na jejich „neochotu“. Ve skutečnosti se na mužské absenci podílí celá řada bariér: kulturních, strukturálních i vztahových. Níže přinášíme přehled těch, které se ukazují jako nejvýraznější.

A. Kulturní a symbolické překážky

• Peer pressure – muži si navzájem dávají jasně najevo, že péče „není pro chlapy“. Role pečujícího otce není statusově silná. Naopak, může být i terčem posměchu nebo podezření.

• Absence vzorů – muži v péči nejsou vidět. A když nejsou vidět, nevzniká prostor pro jejich napodobení. Děti vídají ženy jako pečující, učitelky, kuchařky, dobrovolnice. Mužský pečující se objevuje zřídka – a zřídka se o něm mluví.

• Nedůvěra žen – někteří muži, kteří se do péče zapojit chtějí, narážejí na vlažné přijetí. Ženy (včetně partnerky) mohou nevědomky vysílat signál: „já to zvládnu líp“, „nech to na mně“. Muži pak nemají šanci si péči osvojit přirozenou cestou.

• Zahraniční výzkumy to potvrzují. Například studie ve Velké Británii ukázala, že muži pracující v péči o děti jsou vnímáni jako méně morální, méně kompetentní a méně vřelí než ženy v téže roli (1).

B. Strukturální podmínky

• Neslučitelné časování – komunitní porady, plánování, i samotná péče často probíhají v odpoledních hodinách, kdy muži ještě pracují. A pokud nepracují, je jejich zapojení v tuto dobu kulturně méně očekávané.

• Chybějící uznání – péče je „neviditelná práce“. Za úspěšné rodičovství vás nikdo nepochválí, zato neúspěchy se řeší veřejně. Pro muže zvyklé na měřitelné výsledky (např. v práci) je to málo atraktivní pole.

• Ztráta kompetencí – muž, který celý život budoval svou identitu na profesi a výkonnosti, se může v pečující roli cítit nejistě. Najednou neví, „co má dělat dobře“. Chybí mu zpětná vazba, nástroje i jazyk.

• EU se snaží strukturální nerovnosti zmírňovat: například prostřednictvím směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem, která stanovuje minimální standardy rodičovské dovolené včetně nepřenositelné části pro otce (2).

C. Sociální síť a opora

• Ženy mají sítě. Od mateřských skupin přes sousedky až po online fóra – pečující ženy mají často okolo sebe komunitu, která pomáhá, informuje a sdílí.

• Muži jsou sami. V roli pečujícího jsou často „sami na ostrově“. Neznají nikoho jiného v podobné situaci, nemají se kde učit, nemají s kým mluvit o svých pochybnostech.

• Stáří jako pozdní vstup do péče. Mnoho mužů se do intenzivnější péče dostává až v důchodovém věku – a to často bez potřebné výbavy. Vypadnou z pracovní role a najednou se od nich očekává, že budou „dědečky na plný úvazek“. Bez zkušenosti, bez kontextu, bez přechodu.

• V některých regionech vznikají podpůrné programy. Například britský Male Role Model Programme pracuje s muži z marginalizovaných komunit, pomáhá jim rozvíjet pečující kompetence a zároveň jim vytváří bezpečný prostor pro sdílení a růst.

Footnotes

1. Men in Childcare are seen as less warm, moral and competent – PsyPost

2. Work-life balance – EU campaign

Co říkají výzkumy a strategie

Naše zkušenosti z komunitní praxe ukazují výraznou absenci mužů v pečujících rolích a není to jen dojem – potvrzují to i data. Český i mezinárodní výzkum ukazuje, že zapojení mužů do péče o děti je sice na vzestupu, ale nerovnost je stále zásadní.

Česká situace

Podle Ligy otevřených mužů (LOM) jsou otcové dnes aktivnější než před deseti lety. Například počet mužů, kteří doprovází děti k lékaři, se za dekádu zdvojnásobil (1). Přesto zůstává pečující každodennost převážně ženskou doménou – ať už v domácnosti, nebo v komunitních formách.

Nadace Sirius ve svém výzkumu z roku 2024 uvádí, že 87 % respondentů si přeje spravedlivé rozdělení péče mezi oba rodiče, ale realita tomu neodpovídá. Výzkum ukazuje výrazný nesoulad mezi očekáváním a praxí – a zároveň nedostatečnou podporu otců v systému (2).

Vládní policy brief „Muži a otcovství“ (2024) (3) doporučuje sadu opatření pro zvýšení zapojení mužů:

• posílení nepřenositelné části rodičovské dovolené,

• osvětové kampaně,

• práci se stereotypy a

• podporu zaměstnavatelů.

Zároveň ale konstatuje, že zatím neexistuje soustavná politika na podporu mužské účasti v komunitní péči – což je slabé místo, které je třeba do budoucna řešit.

Zahraniční strategie

Island

Model 3+3+3: tři měsíce dovolené pro matku, tři pro otce, tři sdílené. Díky tomuto systému využívá rodičovskou dovolenou více než 90 % otců – a role muže jako pečujícího se stala normou, ne výjimkou (4).

Švédsko

Dlouhodobá strategie kombinující flexibilní rodičovskou dovolenou, kampaně a jazykové změny (např. zákaz označení „mateřská dovolená“ ve veřejném diskurzu) vedla k trvalé změně – muž jako pečovatel není společensky neviditelný (5).

Německo

Po zavedení nepřenositelné části rodičovské dovolené pro otce došlo k nárůstu jejich zapojení z 3 % na více než 40 % během deseti let (6). Důležité bylo i společenské uznání otců jako plnohodnotných pečovatelů.

Francie

Nabízí až dva roky neplacené, flexibilní rodičovské dovolené s finanční podporou. Rodiče si mohou zvolit, kdo zůstane doma. Tato volba a podpora umožňuje rovnější rozdělení péče (7).

Spojené království

Zavedlo tzv. Shared Parental Leave – až 50 týdnů dovolené, které si rodiče mohou flexibilně rozdělit (8). Ačkoli využití zůstává nízké, experti upozorňují, že zásadní bariérou jsou spíše kulturní vzorce a ekonomické podmínky než politika samotná.

Plan International (globální)

Prosazuje genderově transformativní přístup k rané péči, který zahrnuje aktivní práci s muži – nejen jako potenciálními pečovateli, ale i jako klíčovými aktéry ve změně kulturních norem (9).

Data i strategie ze zahraničí ukazují, že mužská péče není otázkou přirozenosti, ale možností.

Změna je možná, pokud jsou naplněny čtyři podmínky:

• legislativní rámec, který péči umožňuje,

• finanční a institucionální podpora, která ji neznevýhodňuje,

• kultura a jazyk, které ji nepodezřívají,

• komunitní praxe, která ji normalizuje.

Footnotes

1. Tatové v Česku jsou aktivnější než před 10 lety – LOM (2020)

2. Pečující rodiče – Nadace Sirius (2024)

3. Policy brief „Muži a otcovství“ – Rada vlády ČR (2024)

4. Parental Leave in Iceland – Wikipedia

5. Work-Life Balance in Sweden – Sweden.se

6. Parental Leave in Germany – Wikipedia

7. French Parental Leave Policy – Eurofound

8. Shared Parental Leave: BBC

9. Plan International – Men’s Engagement in Nurturing Care

Co s tím: návrhy změn a intervencí

Pokud to se zapojením mužů do péče o děti myslíme vážně, nestačí apelovat na jejich ochotu nebo vinu. Potřebujeme změnit prostředí, ve kterém se péče odehrává. A především vytvořit takové podmínky, které umožní mužům péči zkusit, učit se ji a zůstat v ní – bez pocitu selhání nebo výjimečnosti.

Zde je několik cest, kterými se můžeme vydat:

1. Design komunitních formátů pro muže

Většina současných komunitních forem péče (dětské skupiny, mateřská centra, rodičovské kluby) je kulturně i prakticky přizpůsobena ženské účasti. Pokud chceme přizvat muže, musíme přemýšlet jinak:

• využít jejich preferenci pro fyzické, praktické a cílené aktivity (např. společné stavění herních prvků, vaření s dětmi, technická pomoc),

• začít s otevřenými, neformálními rolemi (např. „ten, kdo něco přiveze, postaví, pomůže“),

• nabídnout jasný úkol a časový rámec – činnost, která má začátek, konec a viditelný výsledek.

Inspirací může být např. norský model stáží v MŠ, který mužům nabídl bezpečné prostředí k „ochutnávce“ pečující role bez tlaku na okamžité zvládnutí.

2. Viditelnost mužských pečujících a pozitivní narativy

Muži v péči existují – jen o nich téměř nemluvíme. Potřebujeme:

• zviditelňovat příběhy pečujících otců a dědečků (např. v médiích, na obecních webech, v komunitních zprávách),

• posilovat jazyk, který nepřisuzuje péči automaticky ženám (např. přestat mluvit o „maminkách na rodičovské“, když je řeč o péči obecně),

• pracovat s představou, že muž v péči není „podezřelý vetřelec“, ale legitimní postava.

To je také přístup organizace Plan International, která prosazuje genderově transformativní přístup ke komunitní péči jako klíč k rovnosti.

3. Přizpůsobení času, místa a podmínek

Muži často nejsou součástí péče jednoduše proto, že:

• pracují v časech, kdy probíhají komunitní aktivity,

• nejsou zvyklí docházet na schůze a plánovací setkání,

• péči vnímají jako něco, co „si musí někdo jiný organizovat“.

Zkušenosti ze Spojeného království se čtyřdenním pracovním týdnem ukazují, že zkrácení pracovního času vede k většímu zapojení mužů do rodinného a komunitního života – včetně péče.

Možnosti pro český kontext:

• pořádat setkání s dětmi i s rodiči v podvečerních časech nebo o víkendech,

• umožnit spontánní zapojení bez nutnosti plánování (např. ve stylu: „když máš čas, přijď si s námi hrát, vařit, být“),

• nabídnout pečujícím mužům rolovou oporu – například skrze funkce koordinátorů, parťáků nebo průvodců.

4. Mikroexperimenty a ověřování

• Zapojení mužů do péče nevznikne direktivně – ale může vzniknout skrze cílené experimenty:

  • v jedné komunitě zkusit pozvat výhradně otce na sobotní snídani s dětmi,

  • ve druhé vytvořit „dílenský kroužek“ pro tatínky a děti,

  • jinde zapojit seniory jako „dědečky na telefonu“ pro rodiče, kteří potřebují výpomoc.

  Klíčové je začít testovat, dokumentovat a sdílet, co funguje. V různých regionech a s různými typy mužů (mladí otcové, rozvedení tatínci, senioři, muži v nezaměstnanosti) mohou fungovat různé přístupy. Ale společným jmenovatelem je bezpečný prostor a pozvání ke spoluzodpovědnosti.

5. Podpora z úrovně obcí a institucí

Obce, školy, zdravotnická zařízení nebo sociální služby mohou hrát aktivní roli:

• pozváním mužů do rozhodování o péči,

• začleněním mužských pečujících do komunitních rad, školských výborů nebo poradních skupin,

• propagací rovného rodičovství ve svých kampaních a výstupech (např. informační letáky pro rodiče s důrazem na roli otců, ne „maminky, přijďte si pro očkování“).

Obce jako katalyzátor změny: jak může vypadat aktivní podpora

Obce mohou být hybatelem změny tím, že vytvoří prostředí, které podporuje a usnadňuje zapojení mužů do péče o děti. Zde je několik konkrétních příkladů:

1. Singapur: Dads for Life

• V Singapuru vznikla národní iniciativa Dads for Life, která podporuje aktivní otcovství. Program zahrnuje komunitní aktivity, školní programy a kampaně zaměřené na posílení role otců v rodině. Například program Fathers@Schools poskytuje školám finanční podporu na organizaci aktivit zaměřených na otce, čímž se zvyšuje jejich zapojení do školního života dětí. Wikipedia

2. Švédsko: Inskolning

• Ve Švédsku je běžnou praxí tzv. inskolning, což je období, kdy rodiče, včetně otců, tráví čas s dítětem v předškolním zařízení, aby usnadnili adaptaci. Tento proces posiluje vztah mezi rodiči, dětmi a pečovateli a podporuje aktivní zapojení otců do rané péče. The Guardian

3. USA: Head Start

• Program Head Start v USA poskytuje komplexní služby pro děti z nízkopříjmových rodin, včetně zdravotní péče, vzdělávání a výživy. Součástí programu je i zapojení rodičů, včetně otců, do vzdělávacích a komunitních aktivit, čímž se podporuje jejich role v péči o děti.

4. Brazílie: Programy pro pečovatele

• V Brazílii organizace jako Promundo spolupracují s obcemi na programech, které podporují zapojení mužů do péče o děti. Tyto programy zahrnují školení, komunitní setkání a kampaně zaměřené na změnu genderových stereotypů a posílení role mužů jako pečovatelů. Plan International

Možnosti pro české obce

• Na základě těchto příkladů mohou české obce zvážit následující kroky:

  • Organizace komunitních aktivit: Pořádat akce zaměřené na otce a děti, jako jsou dílny, sportovní dny nebo společné výlety, které posilují vztahy a zapojení mužů do péče.

  • Podpora školních programů: Spolupracovat se školami na programech, které aktivně zapojují otce do vzdělávacího procesu, například prostřednictvím třídních setkání nebo dobrovolnických aktivit.

  • Vytváření podpůrných skupin: Založit skupiny pro otce, kde mohou sdílet zkušenosti, získávat informace a podporu v roli pečovatele.

  • Kampaně na změnu stereotypů: Spustit informační kampaně, které boří tradiční genderové role a podporují rovnost v péči o děti.

  • Flexibilní pracovní podmínky: Spolupracovat s místními zaměstnavateli na vytváření flexibilních pracovních podmínek, které umožní otcům aktivně se podílet na péči o děti.

Péče jako kulturní dovednost – ne jen ženský instinkt

Péče o děti není vrozená schopnost, kterou má automaticky každá žena, ani talent, který je mužům cizí. Péče je kulturní dovednost. Učitelná, rozvíjitelná, společensky formovatelná. To, jak vypadá každodenní péče, s kým ji spojujeme a komu ji přisuzujeme, je výsledek kulturní praxe – nikoli biologického osudu.

Co znamená kulturní dovednost

Kulturní dovednost není jen o tom „něco umět“ – je to kombinace:

• vědomí, že danou roli mohu přijmout,

• legitimity, kterou mi okolí přiznává,

• prostředí, které mi to umožní trénovat,

• a jazyka, kterým o tom mohu mluvit.

V tomto smyslu je péče něčím, co se učíme tím, že nás k tomu někdo přizve, že máme kde začít, že to není zesměšněno nebo bagatelizováno – a že máme kolem sebe lidi, kteří to považují za normální.

Z výzkumů, zahraničních strategií i naší komunitní praxe víme, že vstup mužů do péče je v českém prostředí znevýhodněn systémově. Chybí vzory, podpora, jazyk i bezpečný tréninkový prostor. A zároveň víme, že mužská péče má hodnotu – pro děti, rodinu, i pro samotné muže, zejména v obdobích životních změn (např. po odchodu z práce).

Jak se kulturní dovednosti získávají – a co může dělat systém

Kulturní dovednosti se nerodí spontánně. Jsou výsledkem prostředí, které:

• poskytuje rámec (zákony, strategie, možnosti),

• vytváří příležitosti ke zkušenosti (školy, komunitní centra, veřejný prostor),

• nabízí reprezentaci a jazyk (v médiích, dokumentech, kampaních),

• a respektuje právo učit se, nikoli jen být připravený.

Zahraniční strategie (např. program Dads for Life v Singapuru, školní inskolning ve Švédsku nebo komunitní otcovské iniciativy v Brazílii) ukazují, že změna je možná – pokud k ní přistupujeme jako ke kulturní práci. Jako k procesu, který potřebuje čas, opakování a kolektivní souhru.

Příklad z Česka: participace dětí ve školách

Českým příkladem úspěšného rozvoje kulturní dovednosti – mimo oblast péče – je oblast dětské participace ve školách. Programy jako Škola pro demokracii nebo Participace žáků na rozhodování ukazují, že:

• děti se mohou naučit vnímat se jako aktéři,

• když mají bezpečný prostor, mohou postupně přebírat odpovědnost,

• a že to, co bylo dřív „nemyslitelné“ (např. že žáci spolu rozhodují o rozvrhu), se může stát samozřejmostí.

Tato změna se nestala nařízeními. Stala se tam, kde se vytvořil kulturní rámec pro to, aby se děti učily být slyšené. Přesně takový rámec potřebujeme i pro péči: aby se muži mohli učit být pečujícími, aniž by předem všechno uměli.